Před 88 lety, 29. září 1938, se zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Édouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – v Mnichově dohodli, že Československo musí Německu do 10. října postoupit svá pohraniční území s více než 50 % německého obyvatelstva.
Od roku 1933, kdy se v Německu dostala k moci NSDAP v čele s Adolfem Hitlerem, bylo Československo ve vážném nebezpečí německé expanze. Ta měla motivy politické (revizionismus), ideologické (nároky na bývalá území německé říše a expanze na východ) a strategické (průmyslový potenciál českých zemí a jejich poloha). Československo se tomuto nebezpečí snažilo čelit budováním silné moderní armády a pohraničních opevnění i posilováním spojeneckých svazků se státy Malé dohody (Rumunsko, Jugoslávie) a s Francií. Vnitřně rozvrácená Francie však byla stále závislejší na postoji Velké Británie, která nebyla proti územním změnám ve střední Evropě, pokud k nim dojde pokojnou cestou. V roce 1935 sice Československo podepsalo smlouvu o vzájemné pomoci také se Sovětským svazem, ten ale podmiňoval svoji pomoc aktivní účastí Francie.
Německé nároky byly světovou veřejností vysvětlovány jako částečná náprava Versailleského systému, který po první světové válce nastavil Německu příliš tvrdé podmínky, a také jako naplnění práva na sebeurčení pro etnické Němce v Československu. Francie a Velká Británie, na jejichž pomoc československá vláda nejvíce spoléhala, se proto snažily s Němci dohodnout a předejít scénáři, který vedl k první světové válce. Tím se ovšem celý pracně budovaný bezpečnostní systém Československa zhroutil a země se ocitla v mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo věrné Rumunsko, zatímco Francie, hlavní spojenec, nutila Prahu k podrobení se Německu a netajila se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu byla zase podmíněna postojem Francie. Další státy, v první řadě Polsko, jen čekaly, kdy budou moci získat také něco pro sebe.
Zástupci československé strany (Hubert Masařík a Vojtěch Mastný) nebyli k jednání přizváni. Dohoda „o nás bez nás“ byla podepsána 30. září brzy po půlnoci. Ráno 30. září se v Praze dozvěděli, co bylo rozhodnuto v Mnichově. Od Československa se stanovisko nečekalo, signatáři dohody považovali za jisté, že jejich ujednání přijme. Na Hradě se sešel politický výbor z představitelů stran působící spolu s vládou, jemuž předsedal prezident Beneš. Vyjádřil se obdobně jako za chvíli ministr zahraničí Krofta na zasedání vlády a o stanovisku se dohodli. Krofta podle záznamu řekl: „Teoreticky je možno buď mnichovskou dohodu odmítnout, po čemž by následoval vpád Německa, válka, ve které by s námi nikdo nešel, a napadení Polskem. Je pochybné, zda by za této situace Sověty nám pomoci chtěly a zda by jejich pomoc byla účinná. Anebo jest možno mnichovskou dohodu přijmout a jednáním v komisi snad dosáhnout odvrácení nejhoršího a garantování hranic, které by hned nebyly porušeny.“ Situaci poté charakterizoval „jako alternativu mezi sebevraždou, válkou a přijetí, po němž nás jiní budou udolávat“.
Téhož dne dopoledne zasedla na mimořádném zasedání československá vláda. Jednala ve stavu šoku, obávala se odpovědnosti i neklidu a chtěla znát názor vojenských velitelů. „Cit“ se srážel s „rozumem“, který nakonec převládl. Generálové Krejčí a Husárek už byli na Hradě, připojil se k nim Syrový. Ten po válce vypověděl, že vojenský rozbor podával první: bez pomoci Francie a při nepřátelství Polska považoval válku za bezúspěšnou. Obdobně se podle něho vyslovil Krejčí. Oba však nemluvili nijak vyhraněně, bylo to spíše trpké a obtížně formulované myšlení nahlas. Úsečněji se za ústup postavil Husárek.
Krejčí byl tázán, zda by se Československo mohlo bránit také proti Polsku, které se dlouhou dobu chovalo k Československu konfrontačně a vyvolávalo dojem, že zaútočí, a to nejen na Těšínsku. „Proti samotnému Polsku se uhájíme,“ odpověděl Krejčí, „ale tady jde o soubor tří, Německa, Polska a Maďarska.“ Naděje na úspěch pro osamocené Československo by proto nebyla. Hrozilo totiž nejen napadení Německem, ale i válka s Polskem a Maďarskem: obě tyto země předložily už 21. září své územní požadavky a Poláci začali na hranicích soustřeďovat vojska.
Porada vlády a prezidenta o konečném stanovisku k mnichovským podmínkám trvala jen čtvrthodinu. Beneš neviděl možnost odmítnout: „Kdybychom nepřijali, udělali bychom čestnou válku, ale ztratili bychom samostatnost a národ by byl vyvražděn.“ Vláda se s tímto trpkým závěrem ztotožnila a Mnichovskou dohodu přijala.
V sobotu 1. října 1938 ve 14:00 začalo obsazování pohraničí německou armádou. Téhož dne Československo ustoupilo i polskému ultimátu a odevzdalo Polsku část Těšínska, Oravy, Javoriny a Spiše. 5. října abdikoval prezident Edvard Beneš (22. října odletěl do Velké Británie). V důsledku slovenských snah o získání samostatnosti ustanovila vláda 7. října autonomní vládu Slovenska v čele s Jozefem Tisem. Autonomní vláda vznikla také na Podkarpatské Rusi. Otázka maďarských požadavků byla postoupena arbitrážnímu řízení, které proběhlo 2. listopadu 1938 ve Vídni a na jehož základě byla Maďarsku odstoupena jižní území Slovenska a Podkarpatské Rusi. 30. listopadu 1938 byl novým prezidentem zvolen Emil Hácha, který 1. prosince jmenoval novou vládu v čele s Rudolfem Beranem.
V důsledku mnichovské dohody přišlo Československo o svá historická pohraniční území sousedící s Německem, Polskem a Maďarskem. Německu bylo odevzdáno území o rozloze 28 680 km² s 3 576 719 obyvateli (z toho 738 502 Čechů), Polsku území o rozloze 1 086 km² s 230 282 obyvateli (z toho 134 311 Čechů a Slováků) a Maďarsku 11 830 km² s 992 496 obyvateli (z toho 288 803 Slováků a Čechů).
Mnichovskou kapitulací skončila tzv. První republika a začalo několik měsíců dlouhé období nazývané Druhá republika (od 23. listopadu 1938 zněl oficiální název státu Česko-Slovenská republika, zkráceně Česko-Slovensko). Její existenci ukončila 15. března 1939 německá okupace a vznik Protektorátu Čechy a Morava.