Před 88 lety, 23. září 1938, byla vyhlášena mobilizace Československé branné moci, dobově i v historické literatuře běžně označovaná jako „všeobecná“.
V době míru měla československá armáda více než 200 000 vojáků v 17 pěších divizích a 4 rychlých divizích a 50 000 záložníků. Mobilizační plán z roku 1936 stanovil povolání více než 972 000 vojáků, z nichž mělo být 60 % dislokováno na Moravě, 25 % v Čechách a 15 % na Slovensku, převážně na hranicích s Německem, Rakouskem a Maďarskem, stejně jako s Polskem. Mezi nimi mělo být více než 192 000 vojáků německého a více než 61 000 vojáků maďarského původu; bylo plánováno, že ti budou umístěni na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi, nikoli v příhraničních oblastech s Německem.
Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938 ve 22:15 hodin. Povolala 18 ročníků I. zálohy a náhradní zálohy všech zbraní a služeb a dále část příslušníků II. zálohy – potřebných specialistů, tedy muže do 40 let věku. Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Navzdory rozkazu vůdce sudetských Němců Konrada Henleina narukovalo asi 40 % sudetských Němců, nebylo však zřejmé, jestli se na ně může armáda spolehnout.
Přesně vzato tak nešlo o mobilizaci všeobecnou v pravém slova smyslu, ale o mobilizaci částečnou, omezenou na vymezené ročníky. Skutečný mobilizační potenciál Československa byl výrazně vyšší – součet I. a II. zálohy podle statistik Ministerstva národní obrany činil až 1 800 000 mužů. Ministerstvo národní obrany to po Mnichovu ostatně samo potvrdilo v odpovědi československým zastupitelským úřadům v Bernu a Lublani, když upřesnilo, že rozhlasové oznámení o žádné všeobecné mobilizaci nehovořilo a povoláni byli jen muži ročníku 1898 a mladší. Označení „všeobecná mobilizace“ se nicméně natolik vžilo, že se běžně používá dodnes.
Mobilizovaná armáda měla k dispozici téměř 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Pohraniční opevnění, budované od poloviny 30. let, nebylo ani zdaleka dostavěno, přesto i nedokončené a místy jen provizorně vyzbrojené pevnostní linie, tvořené 263 objekty těžkého opevnění a 9 632 objekty lehkého opevnění (v literatuře se lze setkat i s mírně odlišnými čísly, např. 262 těžkých a zhruba 10 000 lehkých objektů), představovaly v hrozící válce s Německem výrazné posílení obrany.
Hlavní velitelství mobilizované armády, krycím jménem „Palacký“, se nejprve po vyhlášení mobilizace přesunulo do Klánovic u Prahy a od 26. září 1938 sídlilo v zámku v Račicích u Vyškova pod velením armádního generála Ludvíka Krejčího. Velitelství 1. armády „Havlíček“ (11 divizí a 1 brigáda) bylo v Kutné Hoře pod velením generála Sergeje Vojcechovského, velitelství 2. armády „Jirásek“ (4 divize) v Olomouci pod velením generála Vojtěcha B. Luži, velitelství 3. armády „Štefánik“ (7 divizí) v Kremnici pod velením generála Josefa Votruby, velitelství 4. armády „Neruda“ (9 divizí) v Brně pod velením generála Lva Prchaly. V ústřední záloze, podléhající přímo hlavnímu velitelství, bylo 9 divizí.
Protivzdušnou obranu zápolí zajišťovaly tzv. teritoriální obrany proti letadlům (TOPL), zahrnující veškeré útvary protiletadlového dělostřelectva, společně se zbývající částí stíhacího letectva. Poměrně slabá TOPL však nebyla jako celek schopna čelit nadvládě protivníkova letectva ve vzduchu a zabránit provádění úderů na městské aglomerace nebo průmyslové závody.
Armáda, jakkoliv odhodlaná a relativně dobře vyzbrojená, však už nemohla zachránit situaci. Její stav připravenosti na válku nehrál nakonec při posuzování možnosti obrany hlavní roli, protože po léta pracně budovaný bezpečnostní systém Československa se na přelomu září 1938 zhroutil a země samotná se ocitla v silné mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo věrné jen Rumunsko. Hlavní spojenec Francie nás nutil k podrobení se Německu a netajil se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu, sama ostatně dost problematická, byla podmíněna postojem Francie. Další státy, tj. Maďarsko a Polsko, jen čekaly, kdy budou moci získat také něco pro sebe.
O osudu Československa se nakonec rozhodlo na schůzce čtyř mocností v Mnichově. Po přijetí mnichovské dohody 30. září 1938 a následné abdikaci prezidenta Edvarda Beneše (5. října 1938) rozhodla ministerská rada dne 6. října 1938 o demobilizaci armády, která měla proběhnout v pěti etapách, z nichž první se měla uskutečnit 9. a 10. října a poslední 15. prosince 1938…