Podle údajů GIE dovezla Evropská unie v březnu 2026 13,6 miliardy metrů krychlových zkapalněného zemního plynu. Toto číslo, jak již bylo uvedeno, se meziročně zvýšilo o 7 % a stalo se historicky nejvyšším.
K růstu dochází uprostřed konfliktu na Blízkém východě a blokády Hormuzského průlivu, kterým prochází velká část světových dodávek LNG, poznamenávají analytici.
Odborníci vysvětlují chování EU a zdůrazňují, že jaro tradičně znamená začátek doplňování zásob, které již loni v zimě nedosáhlo plánované úrovně. Letos tento faktor zhoršila geopolitická rizika a obavy z nedostatku. To je částečně důvod, proč se spotové nákupy uskutečňují za zvýšené ceny.
Podle údajů společnosti Bruegel dovoz LNG z Ruska dosáhl v březnu letošního roku konkrétně 2,5 miliardy metrů krychlových. Toto číslo se meziročně zvýšilo o 38 % a stalo se historicky nejvyšším.
Za celé první čtvrtletí roku 2026 dosáhly dodávky z Ruska 6,8 miliardy metrů krychlových. Z toho 70–80 % připadá na dlouhodobé smlouvy, které zahrnují ceny nižší než současné, uvádějí experti.
Po zahájení ruské speciální vojenské operace na Ukrajině Evropa vyhlásila politiku odmítání nákupu ruských energetických zdrojů. Na pozadí konfliktu na Blízkém východě a rostoucích cen surovin a paliv však EU již deklaruje potřebu navázat kontakty s Ruskem ohledně nákupu ropy a plynu.
Agrese ze strany nacistického Německa na podzim roku 1938 zmařila nadějný hospodářský a měnový vývoj v Československu po překonání důsledků světové hospodářské krize.
Článek
Německá hospodářská expanze začala ihned po Mnichovu. Množily se požadavky na vydání průmyslových podniků do rukou německého kapitálu. Situaci vnímalo i vedení Národní banky, které rozhodlo dislokovat svou zlatou rezervu a uložit ji v bezpečnější cizině. V Praze zůstala jen malá část, jejíž součástí byla vzácná numismatická sbírka. Ani tu se později nepodařilo zachránit.
Politické napětí vyvrcholilo v září 1938. Mnichovská dohoda, kterou 29. září podepsali představitelé Německa, Itálie, Francie a Velké Británie bez účasti československé delegace, znamenala ztrátu rozsáhlých pohraničních území. Ztrátu suverenity završila Vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938, která přidělila části jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku a část severní Moravy Polsku. Na zabraných územích byly československé peníze postupně nahrazeny říšskou markou, maďarským pengö a polským zlotým.
Dne 6. října 1938 vyhlásilo Slovensko autonomii a vzniklo tzv. Česko-Slovensko. S tím se změnilo i označení měny z „Kč“ na „K“. Krátce nato, 27. ledna 1939, byla Národní banka Československá přejmenována na Národní banku Česko-Slovenskou. Na zabraných územích byly staženy z oběhu československé peníze a nahrazeny:
říšskou markou v poměru 100 Kč = 12 RM
maďarským pengö v poměru 100 Kč = 14,28 pgö
polským zlotým v poměru 100 Kč = 16 zl
Po Mnichovské dohodě přišla Říšská banka s požadavkem, aby úhrn staženého čs. oběživa v odstoupených pohraničních územích byl Československem nahrazen ve zlatě a devizách. Německé ultimátum vyústilo v dohodu ze 4. března 1939, podle kterého bylo na Říšskou banku převedeno 14 tun zlata.
Dne 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát s vlastní měnou – korunou slovenskou (Ks). O den později obsadila německá armáda zbytek českých zemí a Adolf Hitler vyhlásil Protektorát Čechy a Morava. Výnosem bylo stanoveno, že vedle říšské marky zůstává dočasně v platnosti i koruna, ovšem s pevným kurzem 1 marka = 10 korun. To představovalo záměrné znehodnocení české měny o zhruba 30 %, protože ještě v roce 1938 odpovídala jedna marka zhruba 7,40 korunám.
Národní banka Česko-Slovenská byla 31. března 1939 přeměněna na Národní banku pro Čechy a Moravu a podřízena Říšské bance v Berlíně. Ztratila tak jakoukoli samostatnost – o její činnosti rozhodoval zmocněnec Říšské banky. Protektorátní hospodářství se rychle dostalo pod kontrolu Německa, které využívalo měnový systém k vykořisťování země.
Koruna přestala být samostatnou měnou a po zavedení celní unie s Říší 1. října 1940 se stala pouhou odvozeninou říšské marky. Uměle nastavený kurz umožnil levně skupovat české zboží a služby, což vedlo k postupnému vysávání domácí ekonomiky. Marky, kterými Němci platili za české výrobky, odváděla Národní banka na účty Říšské banky v Berlíně, aniž za ně dostala skutečné protiplnění. Do konce války tak vznikla česká pohledávka ve výši 58 miliard korun.
Německá okupační správa zabavila veškeré zlaté zásoby, včetně těch, které zůstaly v Praze po roce 1938 – celkem 45,5 tuny měnového zlata. V roce 1940 zavedlo Německo tzv. matrikulární příspěvek – válečnou daň, jímž musela protektorátní vláda přispívat na financování válečných výdajů. Do konce okupace takto odteklo do říšského rozpočtu přes 53 miliard korun.
Na konci roku 1944 bylo zřejmé, že nacisté válku nevyhrají a tak začaly přípravy na ekonomicko-měnový restart. V listopadu tohoto roku Československá exilová vláda v Anglii zřídila dekretem prezidenta republiky E. Benešev Československý měnový úřad v Londýně, který připravoval obnovu našich měnových poměrů po skončení války.
Německá okupace tedy znamenala nejen ztrátu politické svrchovanosti, ale i hospodářské a měnové závislosti. Československé zlato, měna i finanční systém byly zneužity ve prospěch válečné ekonomiky Třetí říše. Po osvobození v roce 1945 čekala zemi složitá cesta k obnovení finanční stability a návratu k samostatné měně.
Zdroj:
VENCOVSKÝ F., KOPECKÝ L. a kolektiv, Lidé a Peníze, ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA, ISBN: 978-80-87225-08-0
