Roman Týc – řítíme se do sociální zdi – až generace Husákových dětí začne po roce 2035 masově odcházet do důchodu, bude ji živit zhruba poloviční počet pracujících

Roman Týc - řítíme se do sociální zdi
Roman Týc – řítíme se do sociální zdi

Mám za sebou několik soudů po střetu se státem. Státní zástupce o mně a mých kolezích v kauze Trenky dokonce veřejně prohlásil, že jsme teroristé.

V době, kdy jsem byl na vrcholu vzdoru, jsem se rozhodl stát si za svým postojem natolik důsledně, že jsem strávil měsíc na Pankráci. Můj pobyt v kriminále se mnou v mnoha ohledech silně zatřásl. Když jsem tehdy dělal profilový rozhovor pro Respekt, řekl jsem J. H. Vitvarovi něco v tom smyslu, že je všechno špatně a proto se to musí zbořit a postavit znovu. Tenkrát jsem vlastně jen tušil o čem to mluvím.
Tou dobou jsem začal intenzivně vstřebávat myšlenky kryptoanarchistů. Výsledkem bylo vybudování a deset let provozu Paralelní Polis, sociálního experimentu, ve kterém jsme mimo jiné zkoumali, jestli je možné provozovat neziskovou instituci ve formě budovy, jejímž cílem je vzdělávat lidi k nezávislosti na státu. Výsledek našeho zkoumání v širším kontextu ale v zásadě nikoho nezajímal. Neziskovky a kulturní centra žijící jen díky dotacím už vůbec ne. Dodnes slýchám, jak „nadčasový“ projekt to byl. Nebyl nadčasový. Jen lidé za žádnou cenu nechtěli převzít odpovědnost za vlastní provoz. Ani tehdy, ani dnes. Zatím.
Jsem anarchista, tedy odmítám vynucenou autoritu. Ve skutečnosti jsem přesvědčen, že každý zdravý jedinec ji odmítá také, tedy že každý zdravý člověk je v jádru anarchista. V posledních letech jsem potkal řadu lidí, kteří mi spiklenecky, polohlasem přiznali, že jsou také anrchisty. Když se podívám na jejich životy, kariéry, jsou to mnohdy úspěšní podnikatelé, schopní manažeři, překvapivě ale ne umělci. Ti jsou většinou levicově orientovaní a solidaritu chtějí na občanech vynutit přes zákony státu. Jsou přesvědčeni, že mají právo být za své umění placeni. Stát jim poskytl vzdělání i iluzi výjimečnosti, jenže reálné uplatnění na trhu s uměním čeká jednoho ze sta. Myslím tím především výtvarné umělce. Jinde to bude myslím dost podobné.
(Jeden ze sta. Pravděpodobnost, že to budeš ty je naprosto mizivá. Řekl ti to někdo?)
Ten zbytek se topí v naději, že „jednou to přijde“. Někde uvnitř ale tuší, že nepřijde nic jinýho, než pár kámošů na jejich předposlední uplakanou vernisáž. Jejich břemeno často nesou rodiče, partneři, děti nebo stát. Byli vedeni k vrcholovým výkonům, ale na skutečný stadion se nikdy nedostanou. Ovace nezažijí. V Česku je to norma, jen se o tom nemluví.
Současný výtvarný umělec není veden k úspěchu, ale k jeho reinterpretaci, tedy selhání se překládá jako úspěch. Na školách učí neúspěšní novou generaci neúspěšných a vedou je k tomu, že „prodat obraz je ostuda“.
Vytratil se humor, nadhled, lehkost a touha. Současný výtvarný umění v Čechách je těžký a táhne se jak mazut a bez státu by v podstatě zaniklo. Chceme aby zaniklo? To asi ne, ale takhle je to neudržitelný, rozhodně se světovou produkcí nekonkurenceschopný.
Zároveň je zřejmé, že stát má jen dvě cesty. Buď se bude dál bez dlouhodobé odpovědnosti zadlužovat, nebo v plné rychlosti zatáhne za ruční brzdu. Řítíme se do sociální zdi. Ti, kdo jsou u moci, to vědí a chovají se podle toho. Pud sebezáchovy velí zajistit nejdřív sebe. Proč by řešili slabé, chudé, hloupé? Proč se dělit o poslední láhev vody na poušti, když se z ní stejně všichni opravdu nenapijí?
Česko neúprosně míří k srážce s deficitem. Až generace Husákových dětí začne po roce 2035 masově odcházet do důchodu, bude ji živit zhruba poloviční počet pracujících. Poměr klesne na 1,7 plátce na jednoho důchodce a průběžný systém se rozevře jako nůžky. Každoročně může chybět 150 až 300 miliard korun – v horším scénáři i víc.
I když jsem před lety v Respektu řekl, že je potřeba všechno zbořit a postavit znovu, v Paralelní Polis jsme se ve skutečnosti snažili dotáhnout myšlenku Václava Bendy, tedy vytvořit funkční druhou vrstvu společnosti, fungující nezávisle na státu.
To, co jsem si z desetiletého experimentu s Paralelní Polis nakonec odnesl, je mimo jiné i pochopení, že i když se mnoha lidem, a dokonce i institucím nebude chtít, budou nakonec muset převzít odpovědnost do vlastních rukou a nečekat státní podporu. Současná politická reprezentace to teď pouze dělá formou šoku, bez přípravy. Je iracionální se státem bojovat o peníze, kterých vybere čím dál míň a prioritu bude mít především v tom, udržet aparát v chodu. Přichází čas začít tvořit tu opravdovou, Bendovu Paralelní polis a posilovat občanskou společnost.
Pro stát mám ale blbou zprávu, že v takovém případě se lidem nebude chtít daně platit už vůbec. Už teď je do očí bijící, jak obří státní aparát požírá to, co by dnes za zlomek zvládla z velké části vyřešit Ai. A řeknete si “a co armáda? Kdo bude platit armádu. Kdo nás bude chránit?”. Já na to řikám, a víc takovejch problémů přijde. Stát bohužel budeme potřebovat dál, jen ty pravidla se budou rychle měnit. A už se mění.
Vím, že to nebude jednoduché. A po zkušenosti z té naší Paralelní Polis tuším, že lidé se budou muset spolehnout mnohem víc sami na sebe a na rozdíl od disentu z osmdesátých let k tomu teď mají nástroje.
Nebude ale snadné si udržet konzistentnost názorovou i morální. Protože být anarchistou v dobách stability a míru je vlastně luxus a v podstatě póza. V dobách nestability a válek to už ale bude zkouška.