Výzkum předčasných odchodů ze studia a ze vzdělávání

Výzkumy předčasných odchodů se dají pomyslně rozdělit na dvě skupiny.
Výzkumy tzv. první generace, jak je nazývají Neild, Stoner-Eby a Furstenberg (2001), byly zaměřeny na sledování míry výskytu a frekvence předčasných odchodů, tj. kolik studentů a kdy odchází, a na faktory, které se podílejí na předčasných odchodech (z českého prostředí např. Bubíková, Úlovcová, Viceníková, & Hyťha, 2006; Vacek, Pacnerová, & Menclová, 2008; Trhlíková, 2013). Tyto výzkumy vlastně odpovídají na otázku, kdo jsou ti, kteří předčasně opustili vzdělávací systém. Odpovědi se hledají buď ve specifických vlastnostech odpadlíků (nízký učební výkon, problémy v chování, specifické vzdělávací potřeby), nebo na základě statisticky významných rozdílů mezi těmi, kteří předčasně odcházejí, a těmi, kteří ve studiu zůstávají (např. nízký socioekonomický a kulturní status rodiny, nepříznivé rodinné prostředí, výchovné styly v rodině či vzdělávací aspirace rodičů). Výsledky těchto výzkumů potvrzují, že v zemích EU předčasně opouštějí vzdělávací systém spíše muži, migranti a příslušníci etnických menšin, zdravotně znevýhodnění (lidé se zdravotním postižením, studenti se speciálními vzdělávacími potřebami, nezletilé matky), děti z rozvedených manželství, z rodin s nízkými příjmy
a nízkým vzděláním rodičů (srov. Walther & Pohl, 2005; Guiding, 2010; Reducing, 2011; z českého prostředí např. Vacek, Pacnerová, & Menclová, 2008; Trhlíková & Úlovcová, 2010).
N a druhou stranu je doloženo, že co do počtu předčasně odcházejících se mezi sebou liší jednotlivé typy škol i konkrétní školy (Trhlíková, 2013) a rovněž jednotlivé vzdělávací systémy. To naznačuje, že se na předčasných
odchodech podílejí kromě faktorů na straně studentů a jejich rodin i faktory na straně konkrétních škol (např. vzdělávací nároky na studenty, klima školy, pravidla školy, vyučovací styly učitelů) a vzdělávacích systémů (nízká prostupnost
jednotlivých typů středoškolského vzdělávání, omezené příležitosti tzv. „druhé šance“, výrazná selektivita při průchodu vzdělávacím systémem, absence či neefektivnost podpůrných opatření či poradenských systémů).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že předčasně odcházející netvoří homogenní skupinu (srov. Walther & Pohl, 2005; Guiding, 2010). Poznatek o tom, kdo ze studia předčasně odchází, vedl ke zkoumání otázky, proč někteří z nositelů stejných charakteristik skutečně odcházejí a jiní zůstávají. Odpověď se zdá být prostá. Předčasné odchody jsou důsledkem specifických konstelací charakteristik jedince, jeho rodiny, školy a vzdělávacího systému jen tehdy, pokud tyto konstelace vytvořily dlouhodobě negativní postoje ke škole a ke studiu (srov. Neild, Stoner-Eby, & Furstenberg, 2001; Gasper, DeLuca, & Estacion, 2012), tj. ne všechny děti rodičů z nižších sociálních tříd nebo děti pocházející z rodin ohrožených sociální exkluzí jsou a priory odsouzeny k předčasnému odchodu ze vzdělávání.

Druhou skupinu výzkumů předčasných odchodů, tzv. výzkumy druhé generace, odstartovaly longitudinální studie, které potvrdily, že příčiny předčasných odchodů ze středních škol je třeba hledat minimálně 3–5 let před vlastním odchodem, neboť samotný odchod je jen eskalací dlouhodobě se vyvíjejících příčin. Předčasný odchod ze vzdělávání je nahlížen nikoli jako událost iniciovaná rozhodnutím studenta či jeho rodiny (drop out) např. v důsledku nemoci, těhotenství, finančních problémů v rodině ( pulled out), ale jako proces vytlačování studenta ze studia v důsledku neprospěchu, porušování pravidel chování či docházky ( push out), nebo jako důsledek dlouhodobě nedostatečné podpory žáka ( falling out), případně jako proces odpoutávání se ( fade out) od školy a školního vzdělávání (Finn, 1989; Neild, Stoner-Eby, & Furstenberg, 2001; Doll, Eslami, & Walters, 2013).
Finn (1989), který interpretoval předčasné odchody ze vzdělávání jako proces odpoutávání se, rozlišil dva modely tohoto typu předčasného odchodu.
Frustrační model identifikuje příčinu a současně i startovní bod předčasného odchodu ve školní neúspěšnosti žáka. Ta následně vede k frustraci, v důsledku níž se snižuje sebevědomí žáka. Nízké sebevědomí a frustrace jsou živnou půdou pro vznik negativních postojů ke škole, protože škola je nahlížena jako zdroj negativních pocitů. Odmítání chodit do školy se tak může jevit jako rebelie, která může pominout, pokud student změní školu.
Druhý tzv. participativně identifikační model vysvětluje předčasné odchody mírou identifikace jedince se školou. Nedostatečné vzdělávací výsledky a chybějící opora jsou podle tohoto modelu důsledkem nízké identifikace
se školou a se školní třídou, což vede k odcizování se a projevuje se např. neúčastí studenta na aktivitách třídy a školy. Odcizení se stejně tak jako v předcházejícím případě projevuje nevhodným chováním, které paradoxně poutá
pozornost učitelů a vedení školy, což může vést k vyloučení studenta ze studia. Výzkum dopadů předčasných odchodů se v současné době orientuje spíše
na dopady v dlouhodobém horizontu, a to konkrétně v jakých ekonomických, sociálních či zdravotních ukazatelích vykazují předčasně odcházející či školsky neúspěšní horší parametry než lidé se středoškolským či vysokoškolským
vzděláním. Ví se tedy, že lidé se základním vzděláním jsou častěji ohroženi příjmovou chudobou, (dlouhodobou) nezaměstnaností, vykazují častěji a závažnější zdravotní problémy, zřídka se účastní dalšího vzdělávání nebo využívají příležitostí celoživotního učení a udávají nižší míru životní spokojenosti (např. Psacharopoulos, 2007; Youth, 2008; z českého prostředí např. Bubíková, Úlovcová, Viceníková, & Hyťha, 2006;5 Trhlíková & Úlovcová, 2010). V mezinárodním kontextu se ale zmiňují i studie, které tezi o negativních dopadech předčasných odchodů ze vzdělávání problematizují. Zdá se však, že pozitivní důsledky typu nastartování nové kariéry jsou z časového hlediska kategorizovány pouze jako krátkodobé (Youth, 2008). Kromě dlouhodobých a krátkodobých důsledků předčasných odchodů Psacharopoulos (2007) rozlišuje osobní, sociální a finanční dopady, a to přímé (na daných jedincích) i nepřímé (dopady na další generaci).
V českém prostředí se téma předčasných odchodů zkoumá z hlediska míry i frekvence výskytu a relativně dlouhodobě se sledují názory expertů (vedení škol, poradenští pracovníci škol, pracovníci úřadu práce či zástupci
neziskových organizací) na příčiny předčasných odchodů, možnosti prevence a intervence (Bubíková, Úlovcová, Viceníková, & Hyťha, 2006; Trhlíková & Úlovcová, 2010; Trhlíková, 2012; Trhlíková, 20136). Příčiny předčasných
odchodů u studentů pocházejících ze sociokulturně znevýhodněného prostředí přibližuje výzkumné šetření, které proběhlo v rámci projektu PROPOS7 (Vacek, Pacnerová, & Menclová, 2008). K objasnění mnoha
důvodů předčasných odchodů ze vzdělání přispívají v širším kontextu i výzkumy nerovností ve vzdělávání (např. Matějů & Straková et al., 2006; Matějů, Straková, & Veselý, 2010). Z vymezení a charakteristiky předčasných odchodů ze vzdělávání je zřejmé, že ne všichni, kteří studovali a odešli ze školy, se s odstupem času nevracejí zpět do škol nebo se neobjevují v kurzech neformálního vzdělávání, tj. v pravém slova smyslu odešli ze vzdělávání. Pro odlišení dvou zmiňovaných skupin dospělých zavádím pro účely dalšího textu dva pojmy:

• předčasný odchod ze vzdělávání, který zahrnuje ty, kteří odešli z jakéhokoli středoškolského typu studia, aniž ho řádně ukončili, dosud se do formálního vzdělávání nevrátili a v současné době ani návrat neplánují.
To však nevylučuje možnost, že se účastní kurzů neformálního vzdělávání (absolvování autoškoly, rekvalifikační kurzy apod.);
• předčasný odchod ze studia, jenž se vztahuje k těm, kteří nastoupili do nějakého středoškolského typu studia, v průběhu studia odešli, aniž by studium řádně ukončili, ale s odstupem času se do vzdělávacího systému vracejí (využívají tzv. druhé šance) a usilují o dosažení vyššího sekundárního vzdělání.

Psychiatrické léky a střelba na školách

Nejde vám do hlavy jak je možné, že se každou chvíli objeví v amerických školách student se střelnou zbraní a začne střílet? Ústavní právník odhaluje příčiny. Nejspíš se budete divit, ale většina těchto útoků, pokud ne všechny, mají společného jmenovatele.

Rakouská republika

RAKOUSKO (Rakouská republika). Stát ve střední Evropě. Území – 83,8 tis. Km Počet obyvatel – více než 7,5 mil. (1986): žije asi 98% Rakušanů, Chorvatů, Slovinců, Čechů a Maďarů. Hlavní město je Vídeň (1,5 milionu obyvatel). Oficiálním jazykem je němčina. Asi 84% věřících jsou katolíci, 6% jsou protestanti.

Rakouská republika vznikla v listopadu 1918 po pádu rakousko-uherské monarchie . V březnu 1938 obsadilo nacistické vojsko Rakousko. Rozhodující roli v jeho osvobození z Hitlerova jha hrál SSSR. V dubnu 1945 osvobodila sovětská armáda Vídeň a velkou část země. Od roku 1945 do roku 1955 v Rakousku byl prováděn okupační režim: byl rozdělen na sovětské, americké, britské a francouzské okupační zóny.

V květnu 1955 podepsali zástupci SSSR, USA, Británie, Francie a Rakouska ve Vídni Státní smlouvu o obnově nezávislého a demokratického Rakouska. V říjnu 1955 přijal rakouský parlament ústavní zákon o trvalé neutralitě země. Základem zahraniční politiky Rakouské republiky jsou její závazky vyplývající ze Státní smlouvy a její přijatý status trvalé neutrality.

Sovětsko-rakouské vztahy se neustále rozšiřují a prohlubují. Pro jejich rozvoj mají velký význam setkání a jednání sovětského a rakouského státu. čísla svědčící o přátelské a stabilní povaze sovětsko-rakouských vztahů.

Rakousko je buržoazní federální republika skládající se z 9 provincií (zemí), včetně Vídně jako provincie. Provincie mají své ústavy, parlamenty a vlády. Hlava státu je federální prezident, volený obyvatelstvem na 6 let (od července 1986 – K. Waldheim). Nejvyšším zákonodárným orgánem je parlament, který se skládá ze dvou komor: Národní rady a Federální rady, jejichž poslanci jsou jmenováni parlamentem.

Po předčasných parlamentních volbách (listopad 1986) vznikla nová vláda. Podruhé spolkový kancléř obsadil F. Vranitzky (SPA). V novém složení Národní rady získali socialisté 80 křesel, Lidovou stranu – 77, Svobodnou stranu – 18 křesel. Parlament poprvé zahrnoval zástupce hlavních „zelených“ skupin, včetně „Sjednocených zelených Rakouska“ a „Alternativní seznam Rakouska“ (8 mandátů).

Socialistická strana Rakouska (SPA) vznikla v roce 1945, má vliv u významné části pracovníků, zaměstnanců a drobné buržoazie, sleduje reformní politiku a obhajuje „sociální partnerství“ pracovníků a podnikatelů. Rakouská lidová strana (ANP), založená v roce 1945, vyjadřuje zájmy velké buržoazie a vlastníků půdy a úzce souvisí s katolickými kruhy. Rakouská strana svobody (APS), která vznikla v roce 1955, spojuje část drobné a střední buržoazie.

Komunistická strana Rakouska (CPA), založená v roce 1918, zastupuje marxisticko-leninské postoje, obhajuje životní zájmy pracujících, přísné dodržování rakouské politiky neutrality a posílení evropské bezpečnosti. Mimořádný kongres CPA (leden 1982) přijal nový program Strany, který nastiňuje vyhlídky na cestu k socialismu v Rakousku. Kongres XXVI CPA (březen 1987) znovu zvolil F. Muriho za svého předsedy. Ústředním orgánem jsou noviny Volkshtimme, teoretickým tělem je časopis Veg und Zil.

Sdružení rakouských odborových svazů (OAD) – vzniklo v roce 1945. Zahrnuje 16 odvětvových odborových svazů, největší – kovodělníky a horníky, zaměstnance soukromých podniků, stavební dělníky. OAS má přes 1.6 milión členů (1986).

Rakousko je vysoce rozvinutou průmyslovou zemí. Má ložiska ropy, železné rudy, velké zásoby magnezitu a významné vodní zdroje. Ekonomika se vyznačuje vysokou úrovní znárodnění průmyslu, zejména těžkého průmyslu. Podniky veřejného sektoru tvoří přibližně 20% všech průmyslových výrobků. Důležitou roli v ekonomice hrají kapitalistické monopoly, významné pozice zaujímá zahraniční kapitál, především západoněmecký (asi 30% všech zahraničních investic).

Hlavní průmyslová odvětví: metalurgie železa, strojírenství, ropa, těžba, elektrická, chemická a elektrická energie. Nárůst HDP v roce 1985 ve srovnání s rokem 1984 činil 3%. V roce 1985 vyrobila: ocel – 4,7 mil. Tun, surové železo – 3,7 mil. Tun, elektřinu – 45,5 mil. KWh; ropa byla vyrobena: 1,7 milionu tun, železná ruda – 3,3 milionu tun, zemní plyn – 1,1 miliardy m 3 .

Zemědělství téměř splňuje potřeby země v zemědělských produktech. Většina pozemků náleží velkým vlastníkům. Hlavním odvětvím zemědělství je chov zvířat. V roce 1985 bylo více než 2,6 milionu kusů skotu, 3,99 milionu prasat, více než 220 tisíc ovcí.

Vedle hotových výrobků hrají významnou roli ve vývozu i suroviny, polotovary a elektřina. Prvním místem v zahraničním obchodu Rakouska je Německo. Podíl socialistických zemí (bez Jugoslávie) na vývozu a dovozu je asi 11%. V roce 1986 dosáhl obrat sovětsko-rakouského obchodu 1,4 miliardy rublů, v roce 1987 došlo k poklesu hodnoty o 25% (v důsledku poklesu světových cen ropy a řady dalších důvodů). Peněžní jednotkou je rakouský šilink. 100 shil = 5,07 rub. (Listopad 1987). Deficit salda zahraničního obchodu (77 mld. Šilinků v roce 1985) je převážně hrazen z příjmů ze zahraničního cestovního ruchu.

V posledních letech se index životních nákladů v Rakousku neustále zvyšuje (100 v roce 1966, 250,3 v prosinci 1983). Spotřebitelské ceny v roce 1985 vzrostly o 3,2%. Míra nezaměstnanosti v roce 1987 činila asi 5% celkové populace v produktivním věku.

Radiokarbonové datování a výstavba absolutní chronologické škály archeologických nalezišť.

Radiokarbonové datování a výstavba absolutní chronologické škály archeologických nalezišť.

Jak vidíme, radiokarbonové datování je pravděpodobně více či méně účinné pouze v analýze extrémně starých předmětů, jejichž věk dosahuje desítek nebo stovek tisíc let.

První fundamentální prezentace nových empiricko-statistických metod datování událostí v angličtině.

Tato metoda bude vědecky zdůvodněna pouze tehdy, budou-li výsledky získané s její pomocí v souladu s výsledky jiných nezávislých metod datování starých dokumentů.

Nové experimentální a statistické metody datování starověkých událostí a aplikací do globální chronologie starověkých a středních světů.

Nová empirická statistická metoda pro detekci paralelismů a duplikátů datování .

První fundamentální prezentace nových matematicko-statistických metod datování v angličtině .

ARCHEOLOGICKÉ DATOVÁNÍ A co jiné způsoby datování zdrojů a památek?

Radiokarbonová datovací metoda je tedy použitelná pro velmi hrubé datování pouze těch subjektů, jejichž věk je několik desítek tisíc let.

Buď radiokarbonové datování chyby může dosáhnout mnoha stovek nebo dokonce tisíce let.

Statistické modely překonat obtíže obnovovat správnou chronologii, že je nezbytné, podle našeho názoru, zkuste se podívat na toto téma z nového úhlu a vytvořit nějakou novou, nezávislou, ne na základě subjektivního hodnocení metodiky datování událostí.

To umožnilo navrhnout metodu rozpoznávání závislých a nezávislých textů, jakož i metodu datování událostí popsaných v kronikách.

Jak je uvedeno výše, snažíme se vytvářet datovací metody založené na kvantitativních charakteristikách kronik a nevyžadují analýzu sémantického obsahu textů, což může být velmi nejednoznačné a vágní.

Výsledky nového statistické metody datování událostí a duplicitní detekce na rozlehlých historických materiálů shromážděných na mapě Global Chronologický, pak byly aplikovány matematické metody datování a statistické rozpoznávání duplikátů.

Zejména, jako je tomu v případě radiokarbonové datovací metody , s dendrochronologií, s astronomickým a archeologickým seznamováním atd.

Divadlo Járy Cimrmana – Afrika


Přihlašte se k odběru oficiálního kanálu Divadla Járy Cimrmana http://bit.ly/2ctgils a podívejte se na všechny celé hry http://bit.ly/2cBQCR2
V pořadí objevů čtrnáctá Cimrmanova hra nás zavede do nitra kontinentu téměř nedotčeného civilizací. Čeští cestovatelé se tu setkají s podivným kmenem lidojedů a málem skončí na jejich jídelním lístku. Příslušníci tohoto kmene jsou zvláštní ve dvou směrech: svým vzhledem a svou neobyčejnou učenlivostí. Tyto vlastnosti umožnily Cimrmanovi vyřešit jazykové a inscenační problémy s elegancí, jakou mu ostatní světoví dramatikové mohou jen závidět. Kdyby takové téma zpracoval dejme tomu G. B. Shaw, strávili by diváci v hledišti 5 až 7 hodin. Cimrman tu vystačil (nepočítáme-li úvodní vědecký seminář) s pouhou hodinou. Poprvé v historii Divadla Járy Cimrmana vystupuje na jevišti i živé zvíře.

Režie: Ladislav Smoljak
Scéna a kostýmy: Jaroslav Weigel

Osoby a nynější obsazení:
Zdeněk Svěrák – Dr. Emil Žába
Petr Brukner nebo Miloň Čepelka – Cyril Metoděj
Bořivoj Penc nebo Jaroslav Weigel – Baron Ludwig von Úvaly u Prahy
Jan Hraběta nebo Genadij Rumlena – Bohuslav Puchmajer
Jan Kašpar nebo Jan Hraběta – Náčelník Líná Huba
Václav Kotek nebo Marek Šimon – Uku
Robert Bárta nebo Petr Reidinger – Lele

Psychiatrie: středověk neskončil…

Jak to všechno začalo? Jak se zrodila psychiatrie, co předcházelo dnešním „moderním“ postupům a jak jsme na tom dnes? Zdá se, že středověk neskončil… www.cchr.cz