Násilí ve Francii jako varování – Miloš Zeman – prezident České republiky

Násilí ve Francii jako varování - Miloš Zeman - prezident České republiky
Násilí ve Francii jako varování – Miloš Zeman – prezident České republiky

Už včera se v Paříži a na dalších místech Francie začaly obchody opevňovat před novou vlnou nepokojů. To, co začalo jako studentské protesty a přerostlo v rozsáhlé demonstrace a rabování, odhalilo hlubokou krizi francouzského státu. Zároveň se projevily symptomy, které pozorujeme napříč Evropou.
* Liberální elitáři dlouhodobě popírají realitu. Místo řešení problémů nabízejí ideologická hesla, chyby hledají všude jinde než u sebe. Společenské napětí neřeší, ale prohlubují.
* Evropa se soustředila na jediný zdroj rizika – válku na Ukrajině – a podcenila migraci i domácí terorismus. Dnes sklízíme plody mnohaleté pštrosí politiky. Že jsme nezvládli integraci, je jen další výmluva. Integrace má své limity. Bez přísné kontroly migrace a důsledného vyžadování pravidel se rozpadá společenský řád.
* Slabé ekonomické výsledky, zadlužování a inflace znehodnocují úspory občanů. Společnost si solidaritu plete s nárokem na dávky, oslabuje osobní odpovědnost, bere lidem důstojnost, a přitom často nepomáhá těm, kteří pomoc skutečně potřebují.
* Stát projevuje podivnou směs slabosti a horlivosti: váhá rázně zasáhnout proti násilí v ulicích, ale neváhá omezovat svobodný projev ve jménu politické korektnosti. Pozor: lůza zůstává lůzou bez ohledu na to, k jaké ideologii se hlásí.
Francie není vzdálený problém. Položme si otázku: Co má česká realita společného s tou francouzskou?

Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 nebylo jen vojenským vítězstvím

Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 nebylo jen vojenským vítězstvím
Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 nebylo jen vojenským vítězstvím

Osvobození Osvětimi 27. ledna 1945 nebylo jen vojenským vítězstvím – bylo to morální zúčtování s nejtemnější podobou barbarství, které v podobě německého nacismu dosáhlo své nejzrůdnější formy. Rudá armáda nesla na svých bedrech tíhu boje proti systému, který proměnil lidské bytosti v čísla a továrny v místa smrti.

Když sovětští vojáci vstoupili do bran Osvětimi, nezachraňovali jen přeživší – zachraňovali samotnou možnost lidskosti. Vojáci, kteří do Osvětimi vstoupili, nebyli aristokrati, generálové ani majitelé továren – byli to synové dělníků, rolníků a obyčejných lidí. A právě oni ukončili vládu těch, kteří proměnili lidské bytosti v pracovní jednotky a popel…
Osvobození Osvětimi od nadvlády německého fašismu není jen minulost, na kterou je třeba vzpomenout jednou za rok v době výročí. Ale tluče svou aktuálností na dveře každý den.
Každý den, kdy profesorští
hlupáci tvrdí, že osvobozovali pouze Američané.
Každý den, kdy se nám média snaží namluvit, jak je správné, že Německo poprvé od II. sv. v. buduje nejsilnější armádu v Evropě.
Každý den, kdy naši politici tleskají sjezdu sudeťáků, kteří u nás tvořili Hitlerovu pátou kolonu.
Každý den, kdy říkají, že válka je víc než mír!