Archiv pro měsíc: Květen 2025

Ve Francii spustil počítačový inženýr Sacha Montel „Detrumpify Yourself“ – bezplatnou aplikaci s otevřeným zdrojovým kódem, která má spotřebitelům pomoci identifikovat skryté americké vlastnictví za běžnými produkty.
„Každý ví, že Coca-Cola nebo Heinz jsou americké, ale mnozí si neuvědomují, že Lu, Milka nebo Le Petit Marseillais jsou také,“ řekl BI a jmenoval tři široce konzumované značky ve Francii.

20 let stará česká silnice

Mezinárodní výstava Psychiatrie: pomoc nebo hrozba? je opět v Praze. Tentokrát od soboty 3. května 2025 do neděle 11. května 2025.

Ve 14 krátkých dokumentárních filmech o délce cca 10 minut, a na řadě informačních panelů, mapuje jednotlivé problémy současné psychiatrie.

Historické dokumenty byly doplněny o aktuální problematiku a čerstvé statistické údaje z celého světa, Českou republiku nevyjímaje.

Unikátní soubor informací, odhaluje škodlivé postupy, ničící (nejen) duševní zdraví a často hraničící se středověkým mučením. Odhaluje postupy, o nichž si většina lidí myslí, že z moderní medicíny zmizely po natočení mrazivého snímku Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Opak je pravdou.

Ani moderní psychiatrie, i přes svůj kvalitativní posun a světlé výjimky v podobě řady citlivých lékařů, se nikdy neoprostila od základních principů, z nichž vzešla.

Omezování, brutalita, násilí a zvrácenosti jsou v psychiatrických zařízeních po celém světě na denním pořádku. Česká republika v tomto není výjimkou. Šokující sexuální napadení v ordinacích ambulantních psychiatrů, odhalená v posledních cca 30 letech v Čechách, ukazují na problémy i mimo zdi ústavů.

O výstavě řekli:
„Dopování dětí léky na úplně každé drobné odchýlení od normy a lobotomie mě nejvíce na výstavě šokovala. O prvním mám bohužel povědomí, protože jsem učila, ale nevěděla jsem, že některé případy jsou až takto extrémní. Lobotomii vnímám jako bizár a nechápu, že se dlouhodobě očekávaly léčebné výsledky. Výstavu bych doporučila. Myslím si, že o spoustě těchto věcí se mluví nedostatečně a každý by měl mít tyto informace, aby si byl schopen udělat vlastní názor. Výstava minimálně cílí na to, že se člověk dozví dost zajímavých a překvapivých věcí“
Žena, 27 let.

„Na výstavu jsem se přišel podívat, abych se pučil o psychiatrii i z negativního pohledu. Vystudoval jsem psychologii. Řadu informací jsem znal. Výstavu bych doporučil. Myslím si, že důležitá je i kritika „vlastního“ oboru“.
Muž, 34 let.

„Jsem studentka psychologie ve Spojených státech a dozvěděla jsem se o psychiatrických ošetřeních a chtěla jsem se dozvědět více. Všechno mne šokovalo, ale pravděpodobně nejvíce část o „ADHD “a také to, kolik dětí bylo vzato z péče rodičů.“
Účastnice psychologického kongresu v Praze, 19 let, USA

„Líbí se mi celá výstava, protože to mluví o etických otázkách.“
Účastnice psychologického kongresu v Praze, 23 let, Francie

Lydie Korabelniková byla sovětská údernice, která od čtyřicátých let minulého století pracovala v továrně na obuv Parižskaja Kommuna v Moskvě a získala věhlas i pocty za to, že při výrobě obuvi šetřila materiálem a z ušetřeného materiálu vyráběla další páry obuvi. Tolik praví Bolšaja sovětskaja enciklopedija i sama Korabelniková v útlé brožuře, kterou o svých pracovních metodách napsala a která vyšla také v českém i slovenském překladu.1 Přesto v bývalém Československu i v nynější České republice převažuje obraz Lydie Korabelnikové jako údernice-tkadleny, která se proslavila tím, že tkala na více stavech najednou. Tyto údaje najdeme jak v oficiálních publikacích, tak v podobě určité ikony-symbolu či komunistického mýtu, kolujícího v různých podobách i dnes při tiskových konferencích, v poslanecké sněmovně, v internetových diskusích i jinde. Studie si klade několik cílů: zaprvé stručně představit tuto ikonickou podobu Lydie Korabelnikové, zadruhé uvést doložená historická fakta a zatřetí pokusit se o vytčení momentů, které při dané mytizaci mohly sehrát roli a které souvisejí s totalitní ideologií i praxí v Československu padesátých let.

METODA LYDIE KORABELNIKOVÉ A REÁLNÉ VAZBY MEZI LYDIÍ K. A ČESKOSLOVENSKEM V PADESÁTÝCH LETECH Jak bylo řečeno úvodem, Lydie Korabelniková proslula tím, že v továrně na obuv Parižskaja Kommuna (dále jako Pařížská komuna) v Moskvě šetřila při výrobě obuvi materiálem a z ušetřeného materiálu vyráběla další páry obuvi, jak se lze dočíst v její již citované brožuře. Ta začíná vzpomínkou na to, jak hned poté, kdy absolvovala sedmou třídu, spolu s rodinou vyprovodila otce, když šel bojovat na frontu, a sama nastoupila v továrně Pařížská komuna jako dělnice (Korabelniková 1951, s. 9).21 Inkriminované šetření materiálem, jímž se proslavila, se týkalo nejprve zacházení s kůžemi, z nichž byly boty vykrajovány; posléze se však princip šetření překlopil i na ostatní položky, používané při výrobě obuvi, kterých bylo podle jejích slov 42 (tamtéž, s. 28). Srov. její popis příprav na první „den bez zásobování“ (kdy se tedy vyrábělo z ušetřeného materiálu): „Naše zásoby rostly. Uspořili jsme kaseinový líh pro vsazení opatku obuvi, rozpustidlo i ztužovadlo pro vsazení špičky, nitě, mýdlo i olej, nitě k šití rámů, dráty na přibití stélky, hřebíky na napínání a formování, kaučukové lepidlo, přízi, jehly i smůlu k přišívání podešví“ (tamtéž, s. 41). Co se týče četnosti „dne bez zásobování“, v továrně Pařížská komuna probíhal podle Lydie K. jednou do měsíce.22 Další postup asi nejlépe ilustruje scénka popisující konferenci pořádanou v oddělení na výrobu dětské obuvi (při přípravě celozávodní stranicko-technické konference). Během ní si bere slovo uklízečka Novaková: „,Šetřit se musí vším,‘ řekla. ,A já stále ještě nacházím ve smetí kousky příze, nití, řemínků i hřebíky. Velmi mě to zlobí, neboť u nás nesmí být nic ztraceno.‘ Znovu jsme si uvědomili, že jsme dosud neučinili vše,“ komentuje Lydie K. (Korabelniková 1951, s. 52). Není divu, že při této logice věci se rozsah hnutí rozšířil po tehdejším Sovětském svazu, kde práce představovala ideologikum prvního řádu, téměř rychlostí požáru, jak dokládá samotná Lydie K. ve své brožuře. „Závazky komplexní úspory přijali obuvníci, textiláci, hutníci, strojaři, stavitelé metra, železničáři, budovatelé mnohapatrových budov, výrobci automobilů i jemné mechaniky“ (tamtéž, s. 40); dále výslovně zmiňuje šičky z Ukrajiny, dělnice tkalcoven z Ivanova a Taškentu, obuvníky z Leningradu, Minsku a Chabarovsku, ba i pracovníky murmanského rybího kombinátu za severním polárním kruhem (tamtéž, s. 55).