Už včera se v Paříži a na dalších místech Francie začaly obchody opevňovat před novou vlnou nepokojů. To, co začalo jako studentské protesty a přerostlo v rozsáhlé demonstrace a rabování, odhalilo hlubokou krizi francouzského státu. Zároveň se projevily symptomy, které pozorujeme napříč Evropou.
* Liberální elitáři dlouhodobě popírají realitu. Místo řešení problémů nabízejí ideologická hesla, chyby hledají všude jinde než u sebe. Společenské napětí neřeší, ale prohlubují.
* Evropa se soustředila na jediný zdroj rizika – válku na Ukrajině – a podcenila migraci i domácí terorismus. Dnes sklízíme plody mnohaleté pštrosí politiky. Že jsme nezvládli integraci, je jen další výmluva. Integrace má své limity. Bez přísné kontroly migrace a důsledného vyžadování pravidel se rozpadá společenský řád.
* Slabé ekonomické výsledky, zadlužování a inflace znehodnocují úspory občanů. Společnost si solidaritu plete s nárokem na dávky, oslabuje osobní odpovědnost, bere lidem důstojnost, a přitom často nepomáhá těm, kteří pomoc skutečně potřebují.
* Stát projevuje podivnou směs slabosti a horlivosti: váhá rázně zasáhnout proti násilí v ulicích, ale neváhá omezovat svobodný projev ve jménu politické korektnosti. Pozor: lůza zůstává lůzou bez ohledu na to, k jaké ideologii se hlásí.
Francie není vzdálený problém. Položme si otázku: Co má česká realita společného s tou francouzskou?