MÁM ZÁKLADNÍ VZDĚLÁNÍ. PŘÍČINY A DŮSLEDKY PŘEDČASNÝCH ODCHODŮ ZE STUDIA A ZE VZDĚLÁVÁNÍ

Snaha dosáhnout co nejvyššího vzdělání se zdá být v současnosti převažující aspirací dospívajících i jejich rodičů a z tohoto úhlu pohledu může být jedinec se základním vzděláním raritou. Člověk, který se prokazuje certifikátem o základním vzdělání proto, že odešel ze studia na střední škole, aniž by studium řádně ukončil, se stává nositelem specifické odlišnosti, která, když vypluje na povrch, může vyvolávat analogické reakce okolí jako sociální stigma ať už ve smyslu sociální distance, nepřijetí či odmítání nebo naopak shovívavosti až altruismu. Tradované a částečně i empiricky doložené teze o tom, že vzdělání je výtahem do vyšších pater společnosti nebo alespoň pojistkou před nezaměstnaností, chudobou a sociálním deklasováním (Keller & Tvrdý, 2008), vytvářejí z předčasně odcházejících ze vzdělávání sociálně zranitelnou až stigmatizovanou skupinu dospělých (Goffman, 2003).
Jak se tedy žije těm, kteří nedokončili středoškolské studium? Co se vlastně stalo, že odešli ze studia? To jsou jen příklady otázek, které si zaslouží výzkumnou pozornost, a právě jim bude věnován tento text. Předčasný odchod ze vzdělávání je v odborné terminologii spojován s dospělými ve věku do 24 let,1 kteří dosáhli maximálně nižší sekundární vzdělání a dále se nevzdělávají. Mezi předčasně odcházející ze vzdělávání jsou v podmínkách českého vzdělávacího systému zahrnováni ti, kteří po základní škole ve studiu nepokračují, i ti, kteří po základní škole začali studovat na vybraném typu střední školy, ale studium edokončili. Podle výsledků Sčítání lidu v roce 2011 dosáhlo základního vzdělání (včetně nedokončeného základního vzdělání) pouhých 7 % dospělých ve věku 25–29 let.
Protože údaj o počtu dospělých se základním vzděláním podle Sčítání lidu zahrnuje ty, kteří dokončili základní vzdělání, ale po základní škole nestudovali, tj. neusilovali o dosažení vyššího sekundárního vzdělání, i ty, kteří nastoupili ke studiu, ale vyšší sekundární vzdělání nezískali, a naopak nezohledňuje, kolik se z předčasně odcházejících vrátilo do studia za účelem získání vyššího sekundárního vzdělání, je zřejmé, že těch, kteří předčasně odešli ze vzdělávání, bude méně než lidí se základním vzděláním. Podíl předčasně odcházejících ze vzdělávání se v ČR podle měření Eurostatu3 pohybuje za posledních 10 let (2002–2012) v rozmezí 4,9–6,3 % (v roce 2011 4,9 %), což představuje relativně konstantní a z hlediska mezinárodního srovnání stejně tak jako v Polsku, Slovinsku, Chorvatsku a Slovenské republice velmi nízké procento mladých dospělých (Reducing, 2011). Z kvantitativního úhlu pohledu je tedy zřejmé, že předčasně odcházejících je tak málo, že se vzhledem ke svému vzdělání ocitají mimo hlavní proud většiny.
Přestože se problém předčasných odchodů ze vzdělávání týká v ČR jen nízkého počtu jedinců, nelze přehlédnout otázku důsledků předčasných odchodů. Nejzávažnější dopady jsou v literatuře spojovány s uplatněním na trhu práce. Kromě toho, že „odpadlíkům“ hrozí v porovnání s ostatní populací častěji dlouhodobá nezaměstnanost, nízké výdělky, výkyvy v příjmech, závislost na sociálních dávkách, potažmo chudoba a sociální vyloučení (Reducing, 2011; Trhlíková, 2012), nevyznívají pro ně optimisticky ani prognózy do budoucna. V důsledku zvýšení požadavků na kvalifikaci a úroveň dosaženého vzdělání se výhledově v zemích EU předpokládá, že nekvalifikovaná a pomocná zaměstnání budou vykonávat lidé se středoškolským vzděláním, přičemž oproti nárůstu počtu pracovních míst pro absolventy vysokoškolského a středoškolského vzdělání se odhaduje výrazný pokles počtu pracovních míst pro pracovníky bez vzdělání (Budoucí, 2009).