Globální etický kodex pro cestovní ruch

Základním referenčním rámec pro zodpovědný a udržitelný cestovní ruch je Globální etický kodex pro cestovní ruch (GCET), který představuje komplexní soubor zásad určených pro vedení klíčových aktérů v rozvoji cestovního ruchu. Zaměřuje se na vlády, cestovní ruch, obce i turisty a snaží se maximalizovat přínosy tohoto odvětví a minimalizovat jeho potenciálně negativní dopad na životní prostředí, kulturní dědictví a společnosti po celém světě.

Přijatá v roce 1999 Valným shromážděním Světové organizace cestovního ruchu, jeho uznání ze strany Organizace spojených národů o dva roky později výslovně povzbudilo UNWTO k podpoře účinného sledování jeho ustanovení. Přestože kodex není právně závazný, představuje mechanismus dobrovolného provádění tím, že uznává roli Světového výboru pro etiku cestovního ruchu (WCTE), na který mohou zúčastněné strany předložit věc týkající se aplikace a výkladu dokumentu.

10 principů kodexu dostatečně pokrývá hospodářské, sociální, kulturní a environmentální složky cestovního ruchu a cestovního ruchu:

 

1. Porozumění a prosazování společných etických hodnot pro lidstvo, s postojem tolerance a respektu k rozmanitosti náboženských, filozofických a morálních přesvědčení, jsou základem i důsledkem zodpovědného cestovního ruchu; zainteresované strany v oblasti rozvoje cestovního ruchu a samotní turisté by měli sledovat sociální a kulturní tradice a praktiky všech národů, včetně menšin a domorodých národů, a uznat jejich hodnotu;

2. Činnosti v oblasti cestovního ruchu by měly být prováděny v souladu s atributy a tradicemi hostitelských regionů a zemí as ohledem na jejich právní předpisy, postupy a zvyky;

3. Hostitelské komunity na jedné straně a místní odborníci na straně druhé by se měli seznámit s turisty, kteří je navštěvují, a respektovat je a seznámit se s jejich životním stylem, chutí a očekáváním; vzdělávání a odborná příprava poskytovaná odborníkům přispívají k pohostinnému přijetí;

4. Úkolem veřejných orgánů je poskytovat ochranu turistům a návštěvníkům a jejich věcem; musí věnovat zvláštní pozornost bezpečnosti zahraničních turistů z důvodu jejich zvláštní zranitelnosti; měly by usnadnit zavádění specifických informačních prostředků, prevence, bezpečnosti, pojištění a pomoci v souladu s jejich potřebami; útoky, únosy, únosy nebo hrozby pro turisty nebo pracovníky v odvětví cestovního ruchu, jakož i úmyslné zničení turistických zařízení nebo prvků kulturního nebo přírodního dědictví by měly být vážně odsouzeny a potrestány v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy;

5. Cestující by turisté a návštěvníci neměli spáchat žádný trestný čin nebo jakýkoli čin považovaný za trestný podle zákonů navštívené země a zdržet se jakéhokoli jednání považovaného za urážlivé nebo škodlivé pro místní obyvatelstvo, nebo by mohlo poškodit místní prostředí; měly by se zdržet veškerého obchodování s nedovolenými drogami, zbraněmi, starožitnostmi, chráněnými druhy a výrobky a látkami, které jsou nebezpečné nebo zakázané vnitrostátními předpisy;

6. Turisté a návštěvníci mají povinnost seznámit se ještě před odjezdem s charakteristikami zemí, které se chystají navštívit; musí být informováni o zdravotních a bezpečnostních rizicích spojených s jakýmikoli cestami mimo své obvyklé prostředí a chovat se takovým způsobem, aby tato rizika byla minimalizována.