Co je to filosofie? Počátky filosofie

filosofie – skládá se ze dvou řeckých slov – „filein“ = milovat a „sofie“ = moudrost (vědění jak žít – jak obstát v tomto světě)

  • filosofie je především přemýšlením, které zahrnuje kladení otázek a hledání odpovědí na ně

Důvody ke vzniku filosofie

  • člověk chtěl ve světě uspět, prosadit se, najít si prostor pro způsob svého „zachování se“
  • východiskem k uspění ve světě je pro člověka jeho vlastní rozum, schopnost myslet, schopnost tázat se
  • základní otázkou člověka se tedy stal člověk sám a jeho osvědčení se ve světě – vznikla životní potřeba se ve světě orientovat; základní způsoby orientace ve světě jsou dva:
    • mýtus -staví se na základě příkazů a zákazů, vychází z každodenní skutečnosti, předkládá člověku „hotovou“ moudrost, znalost vztahující se k životu; je více protkán emocemi; nevytváří reflexi činů
    • filosofie – překonává každodennost; pátrá po základech, důvodech; předpokládá údiv, pochybování a nejistotu
  • začínáme se ptát: Jaký to má všechno smysl? Co to a to znamená? Proč vůbec něco je? Jaký je svět ve skutečnosti?
  • filosofie je tedy spjata se zpochybňováním a prověřováním, ve snaze vidět věci jak jednotlivě, tak v celku; zabývá se jak samotným člověkem, tak jeho působením ve světě, jehož jsme součástí
  • filosofie zkoumá pravdu

Pravda mýtická a filosofická

– pravda mýtu – sdělována skrze vyprávění, každý ji může přijmout a pochopit tím, že v ní věří; avšak neodkrývá povahu věci – její zákon a důvod

– pravda filosofická – jde vlastně o odkrývání toho, co našemu poznání bylo zakryto; řecky se pravda řekne – „alétheia“ – nezakrytost, odkrytost

  • pravdu však nemůže poznávat každý; pravda se odkrývá tomu, kdo je na ni naladěn,

kdo je schopen ji vnímat, kdo v ní dokáže pravdu rozpoznat

  • staří Řekové vždy k poznávání pravdy předpokládali sebezdokonalování člověka; kdo chce poznat pravdu, musí nejprve „poznat sám sebe“; tento požadavek platí dodnes
  • rozvoj filosofie nastal ve starém Řecku díky přeměně způsobu obživy – začalo převládat řemeslo a obchod nad zemědělstvím, což vedlo lidi více k experimentování, vynalézavosti, promýšlení budoucnosti
  • lidé začali mít více času, začali se více zdokonalovat a vzdělávat, rozvíjel se teoretický život; došlo k zásadnímu oddělení filosofie a mýtu
  • oproti řecké (později západní) filosofii v Orientu nedošlo ke striktnímu oddělení filosofie, jako kritického přemýšlení, a mýtu – orientální moudrost bývá vyjadřována obraznou a poetickou formou, často také splývá s náboženstvím
  • Orient si uchoval schopnost vnímat svět a člověka v celku a v souvislostech

Dělení filosofie

1. Základní třídění disciplín

  • nejprve všechny poznatky ohledně světa a života v něm byly řazeny obecně do filosofie; později se začala zvyšovat nutnost začít je třídit a rozdělovat
  • rozdělení filosofie bylo různé:
    • filosofie bylo roztříděna na – fyziku („physis“ = přírodní), etiku, logiku
    • podle Aristotela – první filosofie – týkající se nejzákladnějších problémů a příčin jsoucen – a druhá filosofie – zahrnující přírodní vědy
    • podle spisů – fyzika a metafyzika (viz část ontologie)

2. Filosofické nauky

  • vycházejí ze tří základních otázek, které si filosofie klade
    • teoretická filosofie – zabývá se nejobecnějšími filosofickými otázkami světa a člověka
  1. ontologie – obecně nauka o bytí – Co to znamená „být“? Jaká je povaha světa, věci, člověka?
  2. gnoseologie – teorie poznání – Jak poznáváme? Co je poznání? Jak je možné něco poznat?
  3. filosofická antropologie – obecně nauka o člověku – Kdo je to člověk? Jaké je jeho postavení ve světě? Jaké jsou jeho cíle?
    • praktická filosofie – otázky týkající se „umění žít“
  4. etika – teorie lidské mravnosti, nauka o lidském chování z hlediska dobra a zla
  5. poietika – nauka o lidské tvořivosti; zahrnuje např. estetiku a filosofii techniky
    • mezní filosofické disciplíny – vznikly vždy, když došlo k oddělení nové vědy od filosofie (např. při oddělení etiky vznikla morální filosofie zabývající se otázkou „Co je dobro?“)
    • dějiny filosofie – obsahují všechny oblasti teoretické filosofie – ontologii, gnoseologii a filosofickou antropologii v pohledu významných filosofů a filosofických směrů

Hlavní filosofické disciplíny

1. Ontologie

  • filosofická nauka o „bytí“; název vznikl z řeckého slova „on“, 2. pád „ontos“ = jsoucí,

to co jest

  • každá věc, vlastnost, činnost nějak existuje – jest – je jsoucnem; vše různě existuje, společné mají to, že jsou;
  • Co umožňuje, že věci jsou? – tím umožňujícím existenci je „bytí“
  • bytí je základem – substancí – i příčinou všech jsoucen (věcí); ono bytí je pro každého něčím jiným, někdo za ním vidí Boha, jiný ideu nebo základní pralátku
  • bytí se nám ukazuje v jsoucnech, protože jednotlivá jsoucna se nám nějak „jeví“ (jeví se našim smyslům); bytí je však pro nás nepřístupné – zůstává skryto za jevy
  • bytí si nemůžeme nijak přestavit, nemá tvar a tudíž ho nemůžeme ani nijak konkrétně popsat
  • pro ontologii se také používá výraz metafyzika; pojem vznikl na základě uspořádání Aristotelových spisů v Alexandrijské knihovně – ontologické spisy bez jednotného názvu byly řazeny za spisy fyzikálními (přírodními) – tedy za fyzikou („meta ta fysika“); později získala metafyzika i hlubší význam – zkoumá to, co je „za fyzikou“ – za smysly postižitelnými jsoucny
  • ve svém dlouhém vývoji bývala často metafyzika (ontologie) chápána jako strnulé rozebírání světa do nejmenších detailů
  • oproti tomu se tedy vyvinula dialektika – vidění světa v souvislostech, v celku a ve vývoji
  • jedním z problémů, které ontologie řeší – Kolik je bytných principů?
    • monisté – v základu světa je jediný princip; povaha tohoto principu může být různá
  1. materialisté – základem světa je hmota (př. marxismus)
  2. idealisté – základní a určující prvek tvoří idea, myšlenka nebo božský princip
  1. objektivní idealisté – duchovní základ světa existuje nezávisle na nás, našich myšlenkách a našem prožívání (př. Platón, Hegel)
  2. subjektivní idealisté – bytí je odvozeno z našeho vědomí, naše vědomí formuje realitu (př. Berkeley)
    • dualismus – základ světa je tvořen dvěma neslučitelnými a na sebe nepřevoditelnými principy (př. Aristoteles, Descartes)
    • pluralismus – existuje více bytných principů (př. Leibnitz)
  • další otázka – Je jsoucno schopno přeměn a vývoje? Je předem předurčeno a má cíl?
    • teleologie – jsoucna vznikají pro svůj konkrétní cíl, budoucnost je předurčen
    • determinismus – z každé příčiny lze odvodit následek, vše je podmíněno
    • indeterminismus – vývoj předchozím stavem podmíněn není a děje se náhodou
  • Je bytí v jednotlivých jsoucnech přímo obsaženo nebo existuje mimo ně?
    • imanentní – bytí je v jsoucnech přímo obsaženo, je světu imanentní (př. Aristoteles)
    • transcendentní – bytí je od jsoucen odlišeno – svět překračuje, je světu transcendentní (př. Platón, křesťanská filosofie)
  • k dalším otázkám patří povaha prostoru a času